Úctu ke stromům mívali lidé odpradávna. Těžko říct, zda ta úcta pramení už z fascinace jejich velikostí, s níž se nedá srovnat žádná jiná část živé přírody a která musela lidi na úsvitu dějin doslova fascinovat, nebo i z vědomí jejich užitečnosti. Fakt je, že odpradávna vstupovaly stromy i do mytologií, které před vznikem moderní vědy vysvětlovaly původ a vznik světa a jeho fungování.  Příkladem může být severský mytologický strom Yggdrasil, který je obrazem či modelem světa v představách dávných Seveřanů. Kořeny má v podsvětí, kmen a půda kolem něj to je náš svět a koruna jsou nebesa, jež se nad světem prostírají. Po celou historii lidstva se pak v různých kulturách setkáváme se stromy posvátnými. Těm, kde by jim ublížili, hrozily přísné tresty, někdy i trest smrti.

Už od středověku byla snaha kodifikovat ochranu stromů i v právních normách. Třeba císař Karel IV. v navrhovaném zemském zákoníku Maiestas Carolina hrozil useknutím ruky každému, kdo by kácel v královských lesích jiné než suché nebo vyvrácené stromy. Odvolával se na smutnou zkušenost, že v některých krajích byly lesy zcela zdevastovány.

V novověku a zejména pak v moderní době si lidé stále více uvědomují praktický význam stromů. Jejich vliv na klima a na životní prostředí, čím dál více na obyvatelnost městské a nejen městské krajiny.

Každý asi zná knihu Jeana Giona „Muž, který sázel stromy“, o osamělém pastýři, který probudil k životu vyprahlou krajinu, z níž zmizela voda a s ní i život. Celá desetiletí muž při pasení ovcí trpělivě zaséval do země stovky a tisíce žaludů a vyklíčené sazeničky zaléval z jediné zbylé studny. Po létech stromy vyrostly a s nimi a v jejich stínu se do krajiny vrátila voda a život a posléze i lidé.

Ale vztah ke stromům nebyl jen praktický a rozumový, velkou roli hrály i city k nim. Mnozí byli připraveni ohrožený strom bránit i se zbraní v ruce. Spisovatel Alois Jirásek vylíčil v divadelní hře „Lucerna“, jak se vesničané postavili proti vrchnosti, která chtěla nechat skácet památnou lípu.

Lidé věřili, že strom, často právě lípa nebo dub, stromy příslovečně dlouhověké, je i chrání. Před bleskem, ohněm, před různými neštěstími. A velké stromy u chalupy, u statku (rodové stromy) se také odkazovaly zůstavitelům v závěti, vždy s podotknutím, aby strom chránili a nedali mu ublížit.

Zhruba od poloviny 19. století spolu s růstem znalostí o významu stromů pro lidské zdraví a pro tělesnou i duševní pohodu začalo masové zakládání městských parků, uličních stromořadí, výsadba alejí podél příměstských výletních tras. Také stromořadí kolem silnic a cest, s čímž už ovšem začali panovníci Marie Terezie a Josef II.  o století dříve. Nově se vysazovaly stromy a parky kolem nemocnic a dalších zdravotnických zařízení, rovněž v lázeňských městech. Už se vědělo, že zeleň působí příznivě i na psychiku a ta zase posiluje účinek léčby i hojivých procesů v organismu. Ale terpeny, vonné těkavé látky, které vylučují hlavně jehličnany, mají i baktericidní účinky, takže v okolí stromů je i objektivně zdravěji.

Vznik novodobého svátku (The Arbor Day) inicioval v roce 1872 novinář a jeden z nových osadníků v americké Nebrasce Julius Sterling Norton. Za pomoci novinových článků nadchl pro svůj nápad tolik lidí, že hned v prvém roce bylo vysazeno na milion stromů s cílem zušlechtit pustou krajinu, zabránit erozi půdy a poskytnout lidem i zvířatům stín před pálícím sluncem. V USA se ovšem svátek slaví 22. dubna, v den Nortonova narození.

V České Lípě jsme vysadili celou alej klasických třešňových odrůd právě v dubnu, v roce 2016. Připojená fotografie je ale z loňského roku. Město se tak neformálně připojilo k záchrannému programu druhů, které z krajiny rychle mizí. Také vlivem bezohledné výstavby, která se dotkla už i zmíněné ovocné aleje. Jedna třešnička byla přesazena do úplně jiné části města, čímž byla alej ochuzena, jiné stromky necitlivě ořezány.

V současné době je vůbec vztah lidí ke stromům dosti rozporný. Slovy sice mnozí uznávají jejich důležitost a užitečnost, ale stává se nejednou, že zejména nový nabyvatel nemovitosti se stromy si k nim nenajde vztah a snaží se jich zbavit. Někdy za každou cenu. Podá žádost o povolení skácet je a uvede důvody, které jsou už na první pohled nevěrohodné.

Někdy je pravou příčinou dendrofobie, chorobný strach ze stromů, což je ale psychická porucha, za níž strom rozhodně nemůže. Hodně stromů tak je pokáceno zcela zbytečně, protože úředníci, kteří žádosti o povolení kácení hodnotí, uváděné důvody moc nepřezkoumávají a většinou ani nevyžadují, aby je žadatel doložil odborným posudkem, který by stav stromu objektivně zhodnotil. Přitom zákon, jímž se řídí správní řízení, výslovně stanovuje, že každý je povinen „označit důkazy na podporu svých tvrzení“.

Také při výstavbě a při investiční činnosti není moc velká ochota přizpůsobovat projekty zeleni na pozemku. Převládá planýrovací způsob, při němž na staveništi nezůstane kámen na kameni. A jindy zas stromy na stavbách zahubí porušování norem, které přesně určují, jak je při stavebních činnostem chránit před poškozením.

A tak nezbývá, než se aspoň snažit vykácené stromy co nejvíce nahrazovat novou výsadbou, byť potrvá celá léta, než ta plně nahradí funkci oněch skácených.

Zrovna Den stromů je ideální příležitostí k nové výsadbě, jistěže ne jedinou, k trpělivému ozeleňování krajiny a ke zmírňování důsledků postupujících klimatických změn.  Pastýř Elzéard Bouffier z Gionovy knihy, trpělivě po léta pracující na zmrtvýchvstání vyprahlé krajiny, nám v tom může být dobrým příkladem.

   
Miroslav Hudec

psycholog a dlouholetý člen Společnosti pro trvale udržitelný život