„Pomáhej mamince v hospodářství, víš, že je na to teď sama, a na mladší sourozence dohlédni, aby řádně chodili do školy a slušně se chovali. A pamatuj na dobré jméno rodiny“, píše otec svému patnáctiletému synovi v předvečer zas další bitvy na řece Soči na italské frontě v předposledním roce Velké války.

Byly tyhle otcovské dopisy, v té době velmi obvyklé, vlastně něco jako závěť, kdyby došlo k nejhoršímu. A pokud ano, pak byly tyhle otcovy rady a napomenutí pro syna vodítkem pro celý další život. A naznačují také cosi o úloze otce ve výchově dítěte.

Slavíme dnes Den otců, svátek, který řada lidí možná ani nezná, ačkoliv se poprvé slavil v USA už před tou Velkou válkou. V roce 1910 jej jako jakési poděkování iniciovala Američanka Sonora Smart Doddová, kterou spolu s jejími třemi sourozenci vychoval ovdovělý otec.  Vysoká rozvodovost v současné společnosti a rozvolnění partnerských vztahů způsobilo, že spousta dětí žije stejně jako Sonora v neúplných rodinách. Nejčastěji bez otce, s nímž pak velmi často mívají komplikované vztahy, ovlivněné tím, jak se jejich rodiče dokázali vyrovnat s rozchodem.

Mívá to na život dětí nepříznivý vliv často i v dospělosti a v souvislosti s tím si společnost uvědomila, jak je úloha otců v životě dítěte důležitá. Opravdu neplatí, jak se tradičně tvrdilo, že otec rodinu ekonomicky zajišťuje a o výchovu se stará především matka. Ono to ostatně neplatilo nikdy, což dokládá i ten dopis z fronty.

Nejenže si to společnost mnohem více uvědomuje, ale přizpůsobuje tomu i legislativu a obecně se snaží posílit roli otce v životě dítěte. Zákon například nyní umožňuje kromě mateřské dovolené i dovolenou otcovskou nebo střídání obou rodičů. Čím dál více otců toho využívá a přibývá i takových, kteří mají děti ve své péči.

Ale tady nastává určitý zádrhel, zmatky, jak vlastně má moderní otcovská role vypadat. A tak někdy otcové kopírují roli matky. Chovají se k dětem jako jacísi zvláštní mámotátové. To je ale omyl. Role obou rodičů nejsou zaměnitelné, jedna nemůže nahradit druhou, ani nemůže vzniknout nějaká univerzální role rodičovská.

Dítě potřebuje poznat role obě, každá mu dá do života něco trochu jiného, obě jsou ale stejně důležité. Od otce by mělo dítě získat například základní rozhled ve složitém světě a životě, orientaci v hodnotách, vypěstovat si vlastnosti jako cílevědomost, spolehlivost, odolnost, vytrvalost, rozvahu, smysl pro spravedlnost, odpovědnost v rozhodování a jednání. A ovšem, otec by to děti měl učit především vlastním příkladem.

Matka představuje pro dítě především citové zázemí a útočiště, dítě se od ní učí, opět nejlépe napodobováním, sociálním rolím a strategiím, vůbec společenským dovednostem. Také umění soucitu, odpouštění, citu pro výjimky ze zásad a pravidel, pokud je pro to důvod, a mnohému dalšímu.

Může se jistě stát, že si rodiče obě role přehodí, záleží to na osobnosti každého z nich a nemusí to být na závadu. Má-li ale z dítěte vyrůst harmonická osobnost, není možno obě role jaksi zprůměrovat a spoléhat, že je zvládne ten zmíněný mámatáta. Ono to ani není možné, výsledkem by byly zmatky v hlavě dítěte, neschopnost  obě role rozlišit a v dospělosti pak problémy jak v životě osobním, tak partnerském.